"Udělám cokoli, abych zhubla... Jen se mi nechce cvičit a jíst zdravě!"

"Proč mě nikam nepozve?"

"Určitě je gay!"

Samozřejmě, proč bychom se měli měnit nebo na sobě nějak pracovat, když si můžeme otevřít nějaký ženský magazín, který nám někde mezi článkem „ploché bříško za 5 týdnů s celerovou dietou“ a „konečně už žádné chloupky!“ poradí, ať se máme rádi tací, jací jsme. To přece můžeme. Můžeme si sednout na gauč, otevřít si láhev vína, vzít si brambůrky a milovat se až na půdu. Jsem taková, jaká jsem. A ten pravý mě musí tak milovat! Jinak to není ten pravý!

Taky hrdě prohlašme, že se odmítáme měnit kvůli povrchním lidem, kteří by nás stejně doopravdy nemilovali, a šlo by jim jen o náš vzhled! Ne, nebudeme přece dřít v posilovně a omezovat se v jídle kvůli těmhle pokrytcům! Život je příliš krátký! Jsem taková, jaká jsem.  I moje babička měla větší stehna –s tím nic nenadělám!

A tímto stylem se můžeme velmi dlouho topit v paprscích své vnitřní úžasnosti a skryté duševní krásy. Oni ti správní lidé přece nějakým způsobem vyčmuchají, jací jsme úžasní, nemusíme nic dělat. A pokud si objekt našeho zájmu vybere jinou osobu, která se o sebe stará a nenechává se životem jen tak líně pronášet, tak je chyba v něm! Nedokáže docenit naši úžasnost. Cože, on to nevidí? Tak to je blbej/blbá a nestojí nám za to. Ať si teda zůstane s tou pipinou, co furt trčí ve fitku a je taková fajnovka, že jí samé saláty. Až zestárne, tak se jí svaly přemění na tuk, ona bude ošklivá a dotyčný bude litovat, že si nevybral mě, s mohutnou vnitřní krásou.

Není mým cílem zde útočit na lidi, co „žijou jenom jednou, tak přece se nebudou omezovat nebo se něčím obtěžovat“, ale ať pak nečekají, že všichni ostatní běhají s nějakými extra-citlivými senzory na vnitřní krásu. Pokud si pořád volíme ty nejlehčí cesty, máme na všechno výmluvu a nechceme za nic na světě hnout zadkem – ať to všechno spadne k našim nohám – tak tím právě ukazujeme to, jací jsme. A skutečně se můžeme zlobit na okolí, že nás takovými nemiluje? Nebo že nás nebere tak, jak bychom si přáli?

Ještě jednodušší je z toho obvinit boha/přírodu/universum/mámu-a-tátu.

A genetiku.

A říct, že jiní být nemůžeme.

Protože přece bůh/příroda/mámatáta.

A to nejde změnit.

Takže jsem taková, jaká jsem a teď mě prosím milujte. Všichni. I vy tam vzadu. A víc. A opovažte se na dálku nevycítit ten můj úžasný charakter, který mě opravňuje celý život se pro nic nehnout a jen hledat viníky.

„Však on si šéf jednou uvědomí, jak jsem skvělý, a pak mě povýší. Tutově.“

„Jednoho dne Pepíkovi dojde, jak úžasná jsem žena s nedoceněnými vnitřními hodnotami. A zatím ať si teda blbne s tou vyfintěnou blonckou, která je určitě naprosto blbá!“

„Určitě už se brzo něco stane a z nebe mi spadne obrovské bohatství/úspěch/skvělý partner/partnerka.“

„Ten život je fakt pes, proč jiní mají tolik a já ne?“

„Proč to ty lidi nechápou, jak jsem skvělý/á a neoceňují mě více?“

Jsme hodně sebestřední. Přeceňujeme/podceňujeme se a hledáme ujištění v okolí. Toužíme po uznání, po pochvale. Máme tendenci všechno stočit na sebe. Kdyby nám někdo vydal knihu z našich myšlenek, byla by to místy dosti hloupá a směšná literatura. 

Chci holku, co nejde po penězích ani drahých věcech.

Ale musí být hezká a bez celulitidy.

Když máme o něco/někoho zájem, proč nám přijde jako geniální nápad sednout si na zadek, hodit nohu přes nohu a setrvávat ve vyčkávací pozici, až to k nám samo přijde, protože jsme zkrátka skvělí? Bezpochyby každý člověk je svým způsobem specifický a jeho vnitřní svět je zajímavý, ale copak to je to eso v rukávě, se kterým budeme sedět celý život, aniž bychom ho aspoň jednou vytáhli?

Samozřejmě, každý z nás má svou historii, svůj vnitřní svět, své zkušenosti i jizvy. Dětství jsme měli těžké – úkolů bylo hodně a zmrzliny málo, rodiče a okolí nás nedoceňovali a dokonce po nás vyžadovalo nějaké výkony. Pak jsme vyrostli, okolí stále nepochopilo, jaký poklad v nás mají, zmrzlinu a dortíky si teď můžeme koupit sami a úkoly odsouvat, dokud to půjde. Bohatství na nás stále ještě nespadlo, takže v zájmu přežití jsme stále ještě nuceni něco dělat *otrava*. Tloustneme i z vody (a to přece jíme tak málo a pořád něco děláme!), zuby se nám kazí a vlasy řídnout. Ééch. Máme to ale těžké, že? Ti ostatní měli prostě štěstí, že mají hezká těla, dobré přátele a tučná konta. O co jsem já horší než oni? Proč to vše nemám taky???!!

Představme si situaci, že je postřelen člověk, vy nemáte telefon a křičíte, ať někdo zavolá záchranku. Přiběhne muž středního věku, v kožené bundě, s vyplašeným výrazem a místo telefonu vyndá malý kapesní nůž. Klekne si k postřelenému a třesoucí se rukou se chystá do něj říznout.

„Jste vůbec lékař?“ vykřiknete vy.

„Ale já jsem dobrý člověk!“ brání se muž s nožíkem a zmateně koulí očima. Klečí u zraněného a dloube do něj nožem.

„Víte vy vůbec, co děláte?!“ v panice na něj křičíte vy.

„Ty mě vůbec nechápeš a nic o mně nevíš! Já jsem chytrý, hodný, umím dobře vařit, manželku nepodvádím, slušně hraju kulečník!“

„Člověče, co to meleš? Proč jsi raději nezavolal záchranku? Puč mi ten telefon!“ snažíte se vytáhnout z jeho kapsy mobil. Je ten chlap šílenec?

„Vůbec mě nedokážeš jako člověka ocenit!“ vztekle zahodí nůž a uteče pryč.

V mnoha situacích děláme ramena, co všechno bychom uměli a zvládli. Jsme vztahovační a když nás někdo upozorní na chybu, kterou děláme nebo po nás chce, abychom prokázali své schopnosti, bereme si to jako urážku své maličkosti.

Je fajn, že jsme vyfasovali nějakou sadu vnitřních kvalit, na kterou jsme pyšní, ale ne pro každou situaci to stačí. Nemůžeme našimi kvalitami a silnými stránkami jen vyhrožovat a argumentovat *“kdybych chtěl, tak to dám líp jak ten blbec Karel, to je jasný“*.

Ty kvality musíme rozvíjet, uplatňovat, využívat a vkládat. Proto si uvědomme, že pokud nejsme v životě tam, kde bychom chtěli být, pravděpodobně je to naše vina. A není to tím, že nejsme dost dobří. Je to tím, že pro to neuděláme, co je potřeba. Cukáme se životem jako zmatený pán s nožíkem a vyžadujeme ode všech pochvalu a ocenění za to, že prostě existujeme.

Takže už žádné věty typu „Jé ty se máš, měla jsi kliku, ne jako já.“ a „Já se nebudu měnit, jen abych se líbila klukům, co mě pak budou chtít jen dostat do postele.“ nebo „Proč bych měl na sobě pracovat? Máma říká, že jsem chytrý a hezký a holky by se o mě měly prát!“. 

 

Když něco po okolí nebo po životě chceme, tak pro to něco děláme a ne že si z bezpečné vzdálenosti teplého gauče a studeného piva stěžujeme.

A zda na to máme nebo ne, závisí na tom, kolik jsme ochotni vynaložit energie a na kolik využijeme těch našich někdy skrytých, ale přesto bytelných kvalit.

Já bych to samozřejmě dokázal

a mnohem líp, než ostatní ...

... kdybych chtěl.

Ale teď se mi asi nechce.

BOOSTUP ACADEMY
Můj Gym Kladno, Dům Kultury

Odpovědná osoba: Alesia Kučerová

email: info@mujgym.cz
tel.: +775 350 309

Zdravé Kladno z.s.

IČO: 03673294

Otevírací doba: dle domluvy osobních tréninků a rozvrhu lekcí

© 2016 BoostUP Academy

#bubaCZECH

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now